Marie Baťová

Rodina Baťa

Příběh Marie Baťové

Tomáši Baťovi bylo v roce 1911 pětatřicet let, v nichž každý rok, s výjimkou raného dětství, měl naplněn těžkou prací – směsicí zápasu o přežití a honby za ideálem. Materiální vítězství doprovázela citová zklamání, intelektuální uzavřenost a společenská isolace. A tu náhle je jeho svět uvedeného roku rozjasnil. Příčina? Alexander Dumas ji vyjádřil ve svém románě „Les Mochicars de Paris“ (1864) dvěma slovy: Cherchez la femme“.
Marie Menčíková, dcera ředitele Císařsko-Královské knihovny ve Vídni Ferdinanda Menčíka, byla ve svých devatenácti letech štíhlá, světlovlasá, s párem azurově modrých očí, jež zářily inteligencí a dobrotou. Mladí lidé z dobrých rodin se v dobách před první světovou válkou nesetkávali náhodou. Nicméně v těch letech žilo v každém městě dosti lidí, jimž největší potěšení činilo seznamovat vhodné muže s vhodným děvčetem. Zlínský školní inspektor Tlusták se trápil staromládenectvím Tomáše Bati snad víc, nežli Tomáš samotný.

Tlusták měl na hejtmanství v Uherském Hradišti přítele JUDr. Alexandra Menčíka, jehož mladší sestra Marie žila u rodičů ve Vídni. Podrobnosti, jak Tlusták zařídil, aby se Tomáš setkal s Marií, nejsou známy. Víme ale, že s JUDr. Menčíkem zajistili pro Tomáše Baťu pozvánku na ples České besedy ve Vídni, pořádaný pod záštitou hraběte Harracha v sezóně roku 1911. Tomáš se na něm sešel s Marií a její rodinou. Jak naznačovaly potom jeho časté cesty do Vídně, šlo o lásku na první pohled.

Láska a manželství byly tehdy pro rodiče záležitostí, již bylo třeba uvážit a prozkoumat do podrobností. Nesporně rodina Dr. Menčíka, známá svou opatrností, podnikla všechno, aby získala úplné informace o nápadníku Tomáši Baťovi.

Menčíkovi pocházeli z drobné šlechty, jejíž kořeny bychom našli v jižních Čechách. Pozemkové vlastnictví rozdělované během generací nestačilo uspokojit členy rodu, takže přecházeli do veřejných služeb a profesionálních povolání. Otec Marie měl původně provozovat lékařské povolání. Když omdlel při pohledu na zranění svého strýce, poslali jej raději studovat filosofii na Karlovu universitu do Prahy. Svá studia ale dokončil na universitě vídeňské a po graduaci obdržel místo v Císařské a Královské knihovně ve Vídni.

K dosažení místa ve státních službách bylo zapotřebí tehdy stejně jako dnes politické protekce. Dr. Menčíkovi se jí dostalo od vůdce české parlamentní delegace ve vídeňské sněmovně Dr. F.L. Riegera. Během svých služebních let vystoupal až na knihovníka parlamentní knihovny. Kromě svých normálních povinností věnoval se průzkumu české a ruské historie a studiu slovanských jazyků. Mimo to přednášel dva předměty na vídeňské universitě a ve vídeňské zemědělské škole češtinu a slovanskou literaturu. Tato činnost jej přivedla do úzkého styku s vědeckými kruhy v Čechách, Rakousku a Rusku. Ze svých přátel si neobyčejně vážil hraběte Jana Harracha, který mu svěřil správu rodového archivu a soukromé knihovny. Napsal též několik knih a množství vědeckých článků a studií o historii. Po celý život aktivně působil v českých kruzích Vidně a byl oblíben pro svou příjemnou povahu.

Jeho dcera Marie vyrůstala v onom zvláštním ovzduší kultury a vědy, jemuž česká společnost ve Vídni dávala přednost před jinými zájmy. Kromě vídeňských škol její vzdělání řídili soukromí vychovatelé a studium si doplňovala na českém lyceu Vesna v Brně. Vcelku šlo o proškolení, které ji připravilo k řízení domácnosti a ke společenskému životu v kruzích respektujících řád a tradice civilisovaného světa, v němž bezpečnost a mír se přijímaly coby samozřejmost.

Měla zájmy podobné jako většina mladých žen střední vrstvy té doby: piáno, hudbu a zpěv. Protože disponovala přirozeným lingvistickým nadáním, ovládala před provdáním plynule češtinu, němčinu a francouzštinu. Anglicky se naučila v pozdějších letech. Její kulturní zájmy jí však nikdy nepřekážely, aby nevynikala v umění, oceňovaném zejména francouzskými návštěvami: byla výbornou kuchařkou.

 

Z informačního průzkumu Dr. Menčíka o osobnosti Tomáše Bati se zachovala pouze jediná zpráva. Zlínský farní úřad mu tehdy napsal na jeho dotaz, že Tomáš Baťa je mužem bezvadného charakteru, dobrých zvyků, že pilně pracuje a je velmi šetrný. Ale – některé jeho názory viděl farář jako nezvyklé. Při své stručnosti nemohl popsat našeho budoucího největšího výrobce obuvi přesněji.

V lidských vztazích stejně jako ve fysice se protipóly přitahují. Tomáš Baťa a Marie Menčíková tvořili osobní protipóly par excellence; osobnostmi, rodinným pozadím, vzděláním i zájmy společenskými. Od prvního setkání až do tragického rozuzlení vztahu je ale spojovala láska k pravdě, vážný poměr k životu a hluboký zájem o lidi, s nimiž žili. „Tomina je snad čas od času drsný, ale myslí to nakonec dobře a jde vždycky za pravdou,“ utěšovala často toho, kdo se cítil uražen Tomášovým jednáním. Nesčíselněkráte ve svém životě zachraňovala nebo napravovala osobní situace vytvářené Tomášovou povahou. Kdokoliv ho znal, snadno si představí, že takových situací vznikalo mnoho.

Během zimní společenské sezóny připravovali svůj sňatek na letní období 1912. Tomáš tehdy dokončoval vnitřní úpravu domu ve Zlíně. Svěřil ji architektu Kotěrovi a akademickému malíři Kyselovi z Prahy. Nástěnné malby vyjadřovaly Tomášův vřelý poměr k rodnému městu a ke kraji, v němž prožil své dětství: velký obraz starého Zlína v zalesněném údolí na stropě vstupní haly a motivy ze života slováckého venkova na stropech v ložnicích. Marie a její rodiče, kteří dům navštívili ještě před svatbou, byli nadšeni.

Město rok po příchodu Marie Menčíkové/Baťové do Zlína. Z vídeňského světa do asi pětitisícové obce bez vodovodu a s mizerným zdrojem elektřiny  – to chtělo odvahu.

Jejich sňatek se konal ve Vídni v červenci 1912. Zlín uvítal novomanžele slavnostními zdravicemi. Jejich svatební cesta byla nejdelší neobchodní výpravou, již kdy Tomáš podnikl. Ve výběru země a míst, které navštívili, mohli bychom vystopovat ruku Marie, pro Tomáše Máničky. Pobyli v italském Středomoří, Řecku, u Egejského moře a v Egyptě. Neobvyklá cesta – svět již dlouho žil v nerušeném míru. Po návštěvě Alexandrie a Káhiry se nalodili na pomalou turistickou loď plující proti proudu k Luxoru s jeho paláci a chrámy civilisace faraonů. Marii fascinovala mystika Orientu, záhady pyramid a vznešenost sochařského umění starého Egypta. Jak to ale všechno přijímal Tomáš?

Marie věděla, že ji miluje, ale proč se v posledních týdnech ohlížel tolik po ženách, jež proudily v zástupech v ulicích měst nebo na tržištích venkovských arabských obcí? Všechny byly stejné. Nikdo nemohl rozeznat, jsou-li mladé nebo staré. Postavy? Beztvaré – kryl je oděv, připomínající župan upnutý u krku a spadající až na zem. Tvář stínil závoj, z něhož vykukovaly pouze oči. A co balíky, které přinášeli sluhové do hotelu a které odesílal obratem do Zlína? A konečně – co nakupoval, když odešel sám z hotelu?

„Podívej se Máničko,“ řekl jí, když se ho na to otázala přímo. „Všechny zdejší ženské nosí úplně stejný typ bot a ty jsou přesně takové, jaké se budou hodit do naší exportní kolekce. Mám to již propočítáno, jak jimi rozšíříme naši regulérní kolekci a jaký to bude mít vliv na naše ceny pro domácí prodej i pro export hlavně na Balkán a do Egypta. Všimla sis, jaký druh černého sametu dávají na svršky a jak leští černým voskem podešev? Kopyto i střih mají jednoduché. Myslím, že zdejší kopyto poněkud změním. Špice mi připadá neforemná, udělám ji štíhlejší. S tímto typem obuvi získáme Balkán a Střední východ. A ty nestydaté zdejší ceny! My vyděláme na našem typu, i když budeme prodávat za polovinu.“

Mánička se rozplakala. To bylo tedy, o čem přemýšlel, když spolu navštěvovali pyramidy a pozorovali onu věčnou nádheru západu slunce v poušti. Tomáš, pohlížeje do zaslzených zraků plných bolesti, jež nikdy předtím neviděl, prý tehdy řekl: „Co se ti, Máničko, stalo?“

Příští den Egypt opustili a jeli domů.

Během dvacetiletého manželství Marie Baťová, čekající často do pozdních nočních hodin na Tomášův návrat z továrny, mohla si často povzdechnout s Jiřím Wolkerem.

„Proč muž na světě

vždycky dvě lásky má,

proč jednu zabíjí

a na druhou umírá.“

(Balada o očích topičových)

 

Byly doby, kdy ona „druhá láska“ se mu stala démonem, ženoucím ho ve dne v noci do dílen ke strojům, k pokusům v laboratořích, ke koželužským jamám anebo k duševní dřině v zápase s problémy, jež „nebylo možno rozřešit dříve, než za svítání.“ Když si uvědomila, že je nemožné zvítězit nad jeho „druhou láskou“, ženská moudrost ji vedla k diplomatické taktice: „Nemůžeš-li soupeře porazit, spoj se s ním.“ Její vliv na jeho činnost v továrně a v obchodě byl neviditelný, vesměs nepřímý, ale neobyčejně silný, často rozhodující a vždy humanizující.

Její znalost angličtiny pokročila tak, že již v prvních letech manželství mu pomáhala v obchodních stycích s anglicky mluvícím světem. Kromě toho si vytvořila metodu kritické četby tisku, z něhož mu vybírala informace zajímavé pro jeho podnikání. Uvedla jej také do kruhu přátel a známých své rodiny a pomáhala mu v navazování a udržování styků s lidmi, jejichž porozumění potřeboval.

Postupem času její přirozená vlídnost a dobré srdce jí získaly náklonnost zaměstnanců podniku. Ti, kteří se k ní obrátili ve vážných případech o pomoc, neodešli nikdy s prázdnou. Jednoduchostí v chování a prostotou ve zvycích Marie Baťová vyrostla v manželství v ženu, jejíž přímý charakter a vrozená inteligence se staly pro Tomáše posilou a pomocí tam, kde ji potřeboval nejvíce: v oceňování vlastností a charakteru lidí, s nimiž jednal. Během času shledal, že její nejvzácnější pomocí byla její přímost v hodnocení čehokoliv, s čím se jí svěřil a co se neodvážil svěřit nikomu.

Jejich prvním a jediným dítětem se stal syn Tomáš, narozený roku 1914. Vážná komplikace při porodu znemožnila jim mít další děti, což bylo pro oba těžkou ranou. Jeden z cílů Tomáše zněl: „míti velkou rodinu s mnoha dětmi, které bych naučil pracovat,“ jak to vyjádřil v roce 1927. Nemožnost získat další vlastní děti snad i přispěla k tomu, že převzal péči o své vlastní sourozence (např. Jan A. Baťa byl mladší o 22 let, vlastně jiná generace) z otcova druhého manželství. Později rozšířil svou péči o mládež pracující v továrně. Založením Baťovy školy práce ve Zlíně vychoval během let tisíce mladých mužů a žen.

Jejich denní život byl prostý. Provozovali příjemný dům bez luxusu, ale s pohodlím dobře řízeného domova. Domácí kuchařka a zahradník pečovali jak o jejich denní potřeby, tak o uspokojení velkého množství hostů a přátel. Nešlo pouze o partnery obchodní, ale také o vynikající vědce, umělce, techniky a finančníky, u nichž Tomáš hledal radu a inspiraci.

Čas od času, obyčejně v neděli odpoledne, pozval si některé s nesčetných kamarádů z dětství na partii karet. Sázky omezeny od krejcaru po desetníky. Mezi nejpočetnější pravidelné hosty můžeme však s klidným svědomím zařadit zaměstnance podniku, ty, kteří si v práci dobře vedli a dávali příslib neobyčejného růstu. Nicméně většinu večerů Marie a Tomáš trávili sami. Marie někdy četla nahlas, Tomáš naslouchal, ač často přerušoval četbu komentáři. Jako ve všem, ani v literatuře nezůstával při hodnocení pasivním.

 

Tichá odvaha, s níž Marie Baťová čelila životním tragédiím a houževnatá odolnost, s níž je překonávala se ctí, zůstaly pro veřejnost neznámy. První, při níž se téměř zhroutila, ji zasáhla v roce 1932 trargickou smrtí Tomáše. Druhá, v roce 1939, přepadením a obsazením Československa nacistickým Německem. Třetí, v roce 1948, zhroucením československé demokracie, ztrátou svobody lidí, z nichž vyšla a začátkem komunistické tyranie, při níž se obnovená republika proměnila v sovětskou kolonii.

V roce 1939 odjela se synem do Kanady, aby mu byla nablízku při budování podniku a obce. Naléhavé volání Baťových závodů ve Zlíně, že její přítomnost je nutná na ochranu před úplným převzetím vlastnictví podniku nacisty ji donutilo ještě v tom samém roce k návratu. Vliv Marie Baťové na osudy rodin, jejichž živitele odvleklo gestapo, vyšel najevo až po ukončení války. Podporovala také řadu obětí nacismu mimo Zlín, mezi jinými také svou přítelkyni, ženu generála Eliáše, do konce roku 1941 premiéra protektorátní vlády, zavražděného gestapem. Prostřednictvím paní Eliášové dostávala zprávy o potřebách prominentních českých rodin, postižených nacistickým terorem. Její vynalézavost našla vždycky cestu, jak jim opatřit podporu.

Kombinace intrik a násilí, jimiž komunisté po válce překonali nacisty v přípravách nové diktatury, přesvědčily Marii Baťovou o beznadějné snaze zachovat svobodný život v Československu. S pomocí svého syna unikla letadlem za hranice zanechávajíc v zemi úplně všechno.

Zbývající roky svého života strávila v Kanadě, ve Spojených státech a na cestách v mnoha zemích, během nichž pomáhala synovi v obnově Baťovy průmyslové organizace ve svobodném světě. Jako v minulosti, její zájem se soustřeďoval na pomoc lidem, kteří se k ní obraceli o podporu.

V roce 1953 její humanistickou celoživotní práci uznala církev, k níž příslušela. Papež Pius XII. jí udělil vyznamenání „Pro Ecclesia et Pontifice“.

Utrpení a strádání země a lidí, které milovala, podrylo její životní sílu natolik, že zemřela relativně mladá v roce 1954. Při jejím pohřbu na hřbitově „Gate of Heaven“ v Novém Yorku řekl její přítel Dr. Ladislav Feierabend, bývalý ministr ve vládách čsl. republiky: „Dnes pohřbíváme na tomto místě kus velké české historie. Možná, že příklad Marie Baťové někdy v budoucnosti přispěje k obnově lepšího života v její staré vlasti.“

zemřela 27. února 1954

V roce 2010 vydala Nadace Tomáše Bati knihu „Marie Baťova, první dáma Zlína. Autorem je Pavel Hajný.